Procitnutí křídel Eluniny naděje - II. kapitola

2. kapitola - Zrada Modrého

        Jak jí hlas poradil, tak učinila. Nyní stála na místě, kde se tehdy vše stalo, kde své kamarády a přátele našla ležet v jejich vlastní krvi mrtvé.
        Co teď? Ptala se Julia sama sebe.
        Hledej a najdeš to, co potřebuješ, aby obrazy byly kompletní. Odpověděla neznámá.
        Když říkáš.

Uběhla asi půl hodina než kouzelnice narazila na něco zvláštního, byla to modrá šupina z draka. Natáhla k ní ruku a…

…stála pořád na stejném místě, ale stopy po šupině nikde stejně jako stopy dnešního pátrání, vypadalo to, že se snad vrátila v čase. Obloha potemněla, avšak po chvíli zjistila jen že to byl stín, co prolétalo na obloze, stín něčeho velkého, netušila co, dokud se za ni neozvalo dosednutí a máchání dračích křídel.
        Otočila se a uklonila. „Můj pane, co zde děláte?“ otázala se, když viděla svého pána a mistra Malygose, ohromného modrého draka, aspekta magie.
        Neodpověděl jí, koukal jako by čekal na něčí příchod a její přítomnost ignoroval.
        „Mistře!! Tady dole!! To jsem já vaše učednice Julia,“ zakřičela, aby ji mohutná tvor uslyšel, avšak opět ji ignoroval jakoby ji ani neslyšel. V obličeji kouzelnice se již začali objevovat první náznaky hněvu, že si jí její pán nevšímá. Rozběhla se a pokusila se postavit na vyvýšeninu ve směru kam se drak dívá a začala poskakovat, teď si jí už přeci musí všimnout, ale opak byl pravda. Poskakující slečna před jeho očima jej nijak nezajímala a stále ji ignoroval.
        „To už si snad ze mě děláš srandu Malygosi!!“ Zařvala přiběhla k němu a kopla jej do tlapy, avšak noha prošla skrz něj. Už to chápala je v obraze, vzpomínce, kterou šupina uchovala. Proto ji její pán neslyší a nevidí, ona tam tehdy nebyla, pro něj tam není. Ale pokud je to doba, kdy zmasakruje horda kapitulu tisíce synů, co tu dělá její pán? Už se v dáli rýsují nějaké postavy, Horda!! Skupina hordských válečníku se přiblížila a uklonila se Malygosovi.
        „Výtečně,“ promluvil drak a z jeho hrdla se ozval šíleně-ďábelský smích.
        „Jsme tady, pane magie,“ promluvil vůdce skupiny.
        „Výborně a teď vás seznámím s mým dokonalým plánem,“ opět se zasmál. „Obdaruji vás vlastní šupinou, která, pokud ji bude držet váš velitel, přidá vašim zbraním a kouzlům ničivé účinky, o kterých se jiným může jen zdát. Vaším úkolem nebude nic jiného než napadnout kapitulu tisíce synů, které jsem vylákal, aby se dostavili. Musíte je zničit! A to dříve než dorazí Julia z diamantových hvězd!“
        „Pane, nemějte strach, dokážeme zničit i ji.“
        „Hlupáku!!! Tu chci živou!!! Musím zlomit její víru v Elune, chci ji získat na svoji stranu! Je to mocná kouzelnice, chci ji jako učednici!“
        „Rozumíme, zničíme je dříve než dorazí ta holka.“
        „Dobře připravte se kapitula už je skoro tu, skryjte se, já odlétám.“
        Jen, co drak odletěl a horda se skryla, uviděla Julia přicházet její kamarády. Ismael, Samiel, Helen, Gotrek, Shandris, Nelthar, Vereesa, Illiad a další, které znala. Zapomněla v tu chvíli na to, že je pouze ve vzpomínce a že ji nikdo z nich neuvidí ani neuslyší,
křičela na ně, aby utekli, že je to past. Z očí se jí řinuly slzy, když viděla padnout prvních pár členů kapituly. Pak pohlédla na Helen, její zbroj se začala roztékat, slyšela jak nelidsky křičí, věděla jak tohle vše skončí, nechtěla to vidět. Ne! Musela zavřít oči…