Další osudy Browyn III

X

        Cesta do Nagrandu mi poprvé v životě přišla smutná. Letěla jsem na svém Gryphonovi a se mnou letěl zbytek lidí. Vylétali jsme ze Shattrat. Všichni jsme se tam sešli – já, Turnbul, Mathion, Nightwish, Vengefulie, Brennan a pár vesničanů. Dokonce jsem pozvala starou partu – Snakera, Hella, Mathese, Nekra, Forsetiho a Tarbuna. Jako poslední dorazil Annihilator. „Ahoj andílku, chybělas mi,“ usmál se a dal mi pusu. „Ahoj,“ řekla jsem do ztracena a hodila jsem oko po Mathionovi. Ten nenul ani brvou.

Doletěli jsme na místo určení a chlapi během dopoledne vyhloubili dostatečnou jámu pro rakev, kterou tam potom spustili. Turnbul měl krásný projev a pak se na rakev navýšily leštěné kameny, které vytvořily jakousi mohylu. Postavila jsem jí tam Orgrimmarský banner, dala věneček ze sedmikrásek a chvíli jsem zírala do prázdna.

        Je to definitivní konec a tak to zůstane. Rozloučila jsem se s ní, ostatním jsem jen pokynula hlavou, nasedla teď pro změnu na draka a vypadla jsem.

        Dopravila jsem se do Booty Bay a v místní krčmě jsem se nechala zaměstnant. Potřebovala jsem práci, práci a práci, svůj klid a nechtěla jsem momentálně nikoho známého vídat. Bydlela jsem nahoře, takže jsem to ráno neměla daleko. Uběhly asi dva týdny, kdy jsem obsluhovala všelikaká stvoření, náladové krvavé elfy, ožralé trpaslíky a protivné gnomy. Sem tam se tu stavil jeden takový darenei a chtěl nějakou specialitku k jídlu, ale jinak nic hrozného. Měla jsem tolik práce, že jsem večer padla do postele a neměla jsem čas myslet. Jen v neděli jsem mívala volno, a to jsem se chodila projít se Sachmetkou do džungle. Taky potřebuje chudák vyvětrat. Nějakou náhodou jsem si vybírala trasy, na kterých jsem nikoho nepotkávala. Ani Hordu, ani Alianci. Házela jsem jí kosti, které zbyly někdy od oběda a ona mi je ráda nosila zpátky. Byla mi čím dál bližší a v noci mě hřála v posteli, takže jsem se necítila tak sama. Anni s Snaker mi psali zprávy, a já jsem se neobjevovala.

        V pondělí probíhal každý den jako jiný, ale cítila jsem se pořád stejně. Nějak natlakovaná a ani běhání s tuplákama a tácama jídla tomu nepomáhalo. Odpoledne do dveři vstoupil nějaký noční elf a koukal po krčmě. „Brow,“ houkl na mě malej golblin Grabes zpoza pípy „mazej tam a někam ho usaď, já teď nemůžu.“ Povzdechla jsem si, odhodila jsem nádobí do dřezu a šla. „Vítejte v Krčmě u Zeleného goblina, přejete si stůl pro jednoho?“ Přikývl a tak jsem ho odvedla k rohovému stolu a podala mu lístek. „Co si dáte k pití?“ „Máte dalaranský ležák, broskvičko?“ Idiot. Otočila jsem se na podpadku a šla k pípě. Další z těch prasáků. Donesla jsem mu tuplák a pak i jídlo a pořád si něco vymýšlel a vedl řeči. Tak alespoň bude tržba a já dostanu prémie.

Když jsem se natáhla pro další prázdný tuplák, chytl mě za zápěstí a koukal na můj náramek. Byl z kůže a dřeva a uprotřed byla černá perla, na které byla ručně malovaná lilie. Uchechtl se, „když si se mnou půjdeš zašpásovat nahoru do pokoje, nebuděš muset nosit takový cetky. Pořídim ti pořádný diamanty. Záleží na tom, jak budeš dobrá.“ Všichni okolo ztichli a já už to nevydržela. Byl to náramek po Painmistress. Popadla jsem jeho vlastní nůž, zabodla mu ho do stehna a vidličkou jsem mu namířila do oka. „To odovláš ty parchante, nebo tě přišpendlim z balkónu za ty tvoje ušiska!“ vříslaka jsem na něj. Bylo mi jedno, že se nádobí tříští na zemi a všichni na mě zíraj. Když vtom jsem uslyšela obrovský řehot, že se otřásaly obrazy na stěnách. Ve dveřích stál Mathion. „Browyn, pusť ho. Kdo by to pak uklízel.“ A tak jsem mu ještě jednou dloubla nožem ve stehně a hodila po něm vidličku. Postavila jsem se ke dveřím a dala si ruce v bok. „Co tady děláš? Jak si mě vůbec našel?“ a blesky mi lítaly z očí. On se mi jenom tlemil. „No, nebylo to tak těžký, už víme nějakou dobu, kde jsi. Chodíš sem ráda, a zvěsti o nové servírce s prořízlou pusou se šíří rychle. Ale nechávali jsme tě na pokoji... Pojď nahoru, Grabes tě určitě pustí, viď?“ a už mě táhl za sebou. Řekla jsem jen „Hahaha...“

        Posadil mě na postel a já se na něj pořád mračila. „Tak co tu chceš?“ „No... víš jak nám mizí ty děti? Tak nikdo pořád na nic nepřišel a náčelník je stále mimo. Tak mě Turnbul poslal za tebou. Chceme tě požádat, abys nám pomohla s pátráním. Jsme ve slepé uličce.“ Zamračeně jsem se na něj dívala. Samozřejmě, že bych ráda pomohla. Ale co já bych mohla tak zjišťovat? „A jak si to jako přesně představujete?“ „No, to je právě na tobě...“ řekl napůl smutně. „No tak dobrá, uvidím co půjde udělat, ale ničím se vám nezaručuju. Zkusím se tu povyptat štamgastů..“ „Díky Brow, Dragonmaw ti to nezapomene,“ usmál se na mě vděčně. Pak se ke mně poťouchle přisunul blíž a dvěma prsty mi šplhal po ruce k rameni. Já jsme se odsunula. „Zapoměň už na to Mathi, bylo to jen jednou. Oba víme proč a za jaké situce. Nezlob se...“ „No tak nic, já jen že to bylo dobrý,“ a vlepil mi pusu na čelo. „Tak já letim zas domů, máme spoustu práce, stavíme nové stany. Jestli něco zjistíš, tak se ozvi.“ „Jasný, pozdravuj Turnbula.“ Už odcházel. „Jo, Mathione?“ Otočil se. „No copak?“ „Kdybych řekla ne?“ „Tak bych tě nechal být, snad sinemyslíš, že bych ti ublížil, ale mrzelo by mě to,“ a vypadl z pokoje. Zůstala jsem sedět na posteli a přemýšlela, jak to bude dál.