The Last Ranger II

Úpatí hor, jižně od Suncrownu

25. den v boji

10:22

Hlad, zima, strach. Je to horší než sebezrůdnější nepřítel. Mé šaty jsou už hodně roztrhané, mé rukávy posloužily jako obvazy na škrábance od kamenů a ovázání bolavých částí těla. Jsme skoro bez jídla. Ztratili jsme v horách Bloodspeara. Sám cítil, že se svými zraněními by byl už pro nás zbytečnou přítěží. Než jsme mu v tom stihli zabránit, otočil proti sobě nůž a nalehl na něj. Cítím v sobě prázdno. Udělal sice co musel, možná by nás při tak pomalém průchodu chytili, ale za jakou cenu? Přestávám věřit, že naše životy mají nějakou cenu. Koukám do dáli do vesnice, nevím jak dlouho se tu zdržíme..

Východní strana Suncrownu

téhož dne

17:25

To nejhorší, co jsem mohl tušit se stalo. Nejsme tu sami. Problém je, že tu není jen jeden nepřítel, ale hned tři. Proti nám kromě nemrtvých bojují i lesní trolové a jejich zombifikovaní příbuzní. Ti měli být vojáky v řadách zombií, ale mají nějakou odolnou mysl a jsou vlastními pány, Wyllaniová říkala, že je viděla útočit i na živé troly. Našli jsme malý rozbořený tábor. Je tu plno mrtvých trolů, asi zabito vlastním druhem. Nejsmutnější pohled byl na tělo trolí ženy, která svírala v křečovité náruči své dítě. Tady si nehledě na rasu začínám vážit života. Pohřbili jsme jejich těla, společně s pěti ženami a deseti muži. Jsme u vody, to je jediná výhoda tohohle zatraceného místa. Jsem celý špinavý, od krve, vlastního potu..prostě příšerný. Ale jak říkal kapitán, to prostě k životu vojáka patří. Mám alespoň nové boty, svlékl jsem je z mrtvého elfa, který ležel jen na dohled od vesnice. Bylo mi trapně, ale mé nohy je budou určitě potřebovat více, než jeho. Přes jezero je Eversong, snad bychom mohli jít tam, ale nemám odvahu o tom říct kapitánovi. Pomalu se začínám těšit na smrt jako vysvobození.

Suncrown

téhož dne

23:11

Peklo. Zhnusení nad mým národem v tom všem sajrajtu. Asi dvě hodiny poté, co jsem dopsal poslední příspěvek, když už se setmělo, jsme zaslechli jejich hlasy. Zombie, spousty jich. A vedl je..elf! Vedl sebou asi 60 svých ďábelských poskoků, nás bylo jen 13. Část jeho družiny si nás všimla, jak jsme pozorovali jejich vtrhnutí do vesnice a otočila se na nás. Což o to, jsme hraničáři, polovina popadala než se k nám dostala. Jeden z nich mě ale skoro dostal. Už mě povalil na zem před sebe a rozmáchl se svými dlouhými drápy, když ho zastavil Keynen. Ten chlap fakt s tím nesmyslem umí skvěle. Kulka, to je projektil, který nacpou do té pušky a stisknutím spouště vystřelí z hlavně, doslova popravila tu bestii, než jsem stačil vytáhnout nůž. Ještě teď cítím, jak ty kousky mozku přistály na mém těle, kontroloval jsem, jestli nemám nějaké oděrky kvůli infekci. Keynen mi pomáhal na nohy, zatím zbytek družiny dorazil zbytek agresorů. Pronásledovali jsme zbytek skupinky za elfem do vesnice. Z domu, kde začalo to krvavé šílenství se ozýval řev a pláč. Elfové skákali z balkónu, zoufale prchajíc před tou spouští. Zabili jsme pár nemrtvých, co vylezlo na balkon, aby pronásledovalo uprchlíky, když část naší roty vtrhla za zbytkem do domu. Každá chodba byla plná potoků krve, každý pokoj obrněná pevnost. Keynen Sunstrike, Ellice Wyllaniová, Barius Sunblade a Theo´nis Goldstroke měli výhodu. Na pušky připevnili nože a měli takové střílející kopí. Vrátil jsem luk na záda a vytáhl nůž. Společně s Lanroelovou a kapitánem Naradielem jsme pomalými, ale pevnými kroky kontrolovali pokoje. V jednom, s rozvalenou barikádou z nábytku a smetí dvě zombie evidentně před několika málo okamžikama roztrhali nebohého elfa na krvavé kusy. Zmocnil se mně vztek. Než někdo z mých spolubojovníků vstoupil do pokoje za mnou, podřízl jsem jednoho z těch bastardů a druhého jsem přitlačil do kouta. Tam, kde už neměl úniku proti mému ostří. Viděl jsem tiše plakat Lanroelovou, když si také všimla mrtvoly pod našima nohama. Nevěděl jsem co říct, když jsem v dáli slyšel seržantku křičet rozkazy o útoku na další patra. Každý metr chodby, každý pokoj byl jen další prolití krve. V tom zmatku se naše skupiny pomíchaly, ale pořád jsme pokračovali s vykrýváním se navzájem a zabíjením nemrtvých. Na schodech na podkroví však už byli připravení na nás. Vrhli se na nás, když jsme procházeli a před našima očima roztrhali na kusy Ryathena a seržantku Wyllaniovou. Nemohl jsem tomu věřit, uprostřed toho pekla jsem najednou byl jako duchem nepřítomen. Kapitán a ostatní pod jeho útokem nakonec přetlačili zbylé nemrtvé a stáli jsme tváří v tvář tomu mizernému bídákovi. Ten parchant byl tak otrlej, že se na nás jen chladně díval. Žádné emoce, žádný stud, nebo strach. Z očí nebylo vidět nic. Nakonec Sunstrike se zmohl pouze na ubohé „Proč?“, jenže jeho nezájem mě zarážel. Nakonec kapitán k němu přistoupil a ranou ho srazil na prašnou podlahu. Než jsme ho ubili (vím, že bych se měl stydět, ale zlost nás přemohla. Zradil vlastní lid a vraždil svoji krev přece), kopal hroby pro nalezené mrtvé obránce a Ryathena s Wyllaniovou.

Suncrown

30. den v boji

11:32

Držíme dům, který jsme osvobodili. Je zřejmé, že tohle bylo místo posledního vzdoru. Zdi jsou plné nápisů, vzkazů a varování pro ostatní, kteří se sem dostali. Některé člověku trhají srdce. Jsou zde básně pro své padlé milované, vzkazy různých dobrodruhů, když se šli plížit pro zásoby a jídlo a takto to pokračuje skoro na každé zdi. Už je ani nemám sílu číst, odvracím vždy hlavu. Všichni z naší roty cítí prázdno v duši, kolikrát je vidím sedět a zírat jen do špinavé podlahy. Mluvil jsem se Sunstrikem před chvílí, bavili jsme se vlastně jen o tom, jaký byl náš život před touto katastrofou, ale i tak nám to zabralo více jak dvě hodiny. Došlo mi, že je stále o co bojovat. Až nyní jsem pochopil, že někteří lidi mají opravdové důvody bojovat za svoji zem a ne to brát jen jako dobrodružství. Povídal mi o své rodině, žili tady v jižním Quel´thalasu. Jsou pravděpodobně evakuováni, ale myslí denně na svoji ženu, syna a dceru. Keynen je jeden z nejstarších tady, možná hned po kapitánovi nejstarší. Zajímalo mně, jak může bez výčitek a strachu procházet přes mrtvoly padlých nepřátel. „Žene mně dopředu oddanost ke všem, které jsem přísahal bránit. Chci dosáhnout té nejvyšší pocty – vrátit se domů“. Přikývl jsem, takových nás bylo jen málo. Seržantka Wyllaniová, nechť je ji zem lehká, byla také podobná. Čekáme co se bude dít, posbírali jsme všechno, co by se nám mohlo hodit v pokračování, ale šípy už docházejí. Zajímalo by mně, jestli jde zabít zombie kusem suti.

Tranquillien

32. den v boji

16:35

Zázrak! Brightwingova divize je pořád tady. Našli jsme je! Myslím, že tomu už nevěřil nikdo z nás. Vyrazili jsme ze Suncrownu, když jsme narazili na poraženou skupinu elfů. Měli stejné oblečení jako my, zhruba podobně potrhané. Došlo nám, že byli od nás. Sebrali jsme vše použitelné a roztáhli jsme se, abychom propátrali větší kus terénu, ale abychom na sebe viděli a mohli se hlídat navzájem. Bloodstrider a Sunstave volali o pomoc a my se stáhli k nim. Narazili jsme na větší skupinu nemrtvých, postupujíc na sever k Silvermoonu. Měli jsme výhodu, že jsme byli na menší vyvýšenině, a tak jsme měli výhodu ve střelbě. Než se k nám dostali, asi čtvrtina padla. Jenže pořád jich bylo minimálně dvakrát více. Ustupovali jsme, protože došla munice. Vlastně jsme zahodili zbraně a utíkali zpátky do Suncrownu. Během několika okamžiků jsme slyšeli výstřely z pušek a průlety šípů za námi. Otočili jsme se ta monstra byla zmatená. Bylo jich posledních několik. Hodil jsem nožem, a ač jsem to nikdy nezkoušel, trefil jsem jednoho ghúla alespoň do ruky. Pamatuju si, jak se podíval na nůž v jeho paži, vztekle zavrčel, ale než ten pohled plný nenávisti upřel na mně, z boku mu provrtal hlavu šíp. Byla to skupina, kterou plukovník Brightwing poslal ohlídat Tranquillien a oni nás slyšeli. Nejde popsat co teď cítím, naše šance na přežití je najednou trochu znatelná. Dostali jsme pro naše zbraně střelivo, jídlo a první pomoc. Kapitán Naradiel mluvil dlouho s Brightwingem, generálka Windrunnerová byla odsud stažena před pár dny, musí bránit Silvermoon. My se musíme ještě vrátit do Windrunner Village a pak jim jdeme pomoct. Bude to dnes večer, mám srdce až v krku. Ale už ne strach. Jen odhodlání splnit svoji přísahu všem, kterým jsem slíbil, že se jim nic nestane.

(několik dalších stránek je pokryto bahnem a nečitelné)

Tranquillien

62. den v boji

14:33

Máme to! Dokázali jsme odehnat a zatlačit zpátky do ruin Stratholmu všechny obránce Windrunner Village. Bylo to o spoustě štěstí, ale nyní se vracím domů. Jdeme bránit Silvermoon. Nakráčeli jsme do vesnice, jenže tam skoro nikdo nebyl. Ti, které jsme nestihli zabít uprchli. Plukovník Brightwing nám nařídil bránit město. Byl jsem zmatený, vždyť utekli pryč. „Oni se vrátí, Kaltene“, ujistil mně Sunstave. Nevěřil jsem, ale naše rota se rozdělila a bránila dva rohové domy na hlavní ulici vesnice. Opevnili jsme se. Jednu skupinu měl kapitán, jednu měla Brightsunová, která nahradila na místě seržantka Wyllaniovou. Plukovník vyslal několik elfů na průzkum na dohled od vesnice, nebyl jediný dům, žádné ruiny, kde by nebyl nikdo od nás. Sunstrike se vloupal do sklepa a vzal sem nahoru co nejvíc lahví vína co mohl. Pamatuju si, jak jsem se křečovitě snažil o vtip a ptal se, zda hodlá pít před bojem. Zavrtěl hlavou, sundal dřevěné zátky a do každé lahve s vínem strčil kus obvazu pomazaný něčím černým a mazlavým. Pak vzal mně a Bloodhammera a vydali jsme se i přes četné zákazy a brblání ostatních vojáků ke zničeným stájím. Čekali jsme chvíli, ale těch pár desítek minut mi přišlo jako věčnost. Seděl jsem v nejvyšší místnosti budovy spolu s ostatníma a na hromádce suti zíral do oken protější budovy, kde Brightsunová ukazovala ostatním co a jak udělat. Pak to přišlo. Pod námi se dole prohnala hlídka a řvali na celou vesnici, že máme očekávat protiútok. „Jsou tady“, zašeptal kapitán vedle mě a pozvedl luk. Sunstrike a Goldstroke popadli lahve a Sunstrike ještě zarazil již napřahujícího se Goldstroka. „Počkej ještě, tomuhle se vyhnou“. Zaslechli jsme z dálky příkaz k otevření palby a spolu s kapitánem a Lanroelovou jsme zasypali sprškou šípů první příchozí. První linie nemrtvých se začala hroutit a brzy se zaměřili na naše budovy. „TEĎ! Házej mezi zabarikádované dveře a jejich jednotky“, zařval Sunstrike, zapálil vyčuhující obvaz z lahve a hodil ho dolů na předem rozestlanou slámu. Dole pod námi bylo najednou ohnivé peklo. Na parapetu jsme měli ještě 5 dalších lahví, ale tohle bylo na hordy nepřátel proti nám mnohem účinnější. Naše ztráty byli jen minimální, jenže oni přitáhli k branám vesnice jakési jednoduše postavené obléhací stroje a celé kotle se zlověstnou světle zelenou hmotou vrhali po nás. Menší kovárna na kraji vesnice byla zasažena a celá pokrytá tím hnusem. Nasucho jsem polkl a podíval se na kapitána. „Nebolí to..rozežere je to rychle než by mrkli okem nebo pocítili bolest“. Otočil jsem se zpátky, určitě to nebyla pravda, protože se různě po vesnici ozýval nářek zasažených a umírajících elfů. Zmocnila se mě zlost a odhodlání neskončit takto hrůzně také. Po ulici, již přes spálenou slámu a těla mrtvých, prošli ti strašlivý obři sešití z masa a v jejich tělech koloval ten zelený hnus. Sunstrike hodil další zápalnou láhev a než stáhl sáhnout po další, vzal jsem mu ji z rukou. Podíval se na mně a s takovým uličnickým zašklebením mě kývnutím hlavy vyzval ať hodím. Jeden z těch katapultů, či jak tomu říkat shořel na popel. Stejně jako jeho obsluha. Už jim zbývali jen ti hnusáci, ale jakkoliv jejich obludnost se vymykala našim nejhorším představám, nás bylo mnohem, mnohem více. Vlastně poprvé v této válce. Jeden takový se začal dobývat do zabarikádovaných dveří vedoucích k nám. Stříleli jsme po něm, ale on skoro prorazil zeď. „Zavři dveře! Zavři dveře a postav před ně veškerý nábytek. Ty úzké schody mu nedovolí tolik se rozpřáhnout“, řvala varovně Lanroelová. Když jsem znovu popadl luk, ozval se náraz do dveří a huhňání. „Připravit se ke střelbě, jakmile budete moci, střílejte“, vykřikl kapitán. Rozmístili jsme se na druhý konec místnosti, proti dveřím. Další dva nárazy a já s roztřesenou rukou držel napnutý luk, připraven ke střele. Po dalším nárazu se objevila škvírka ve dveřích a spodní čelist té obludy. Během vteřiny jsem už sahal po dalším šípu a vzteklé nárazy do dveří se zrychlovaly. Stačil jsem vypálit třikrát, když do naší budovy narazil jeden z těch kotlů a zatřásl s celou stavbou. „Spadneme, buď nás zabije nebo spadneme s tím domem“, hystericky řval Goldstroke. Dveře se rozletěly a on se rozběhl proti balkónu a..skočil.

Nechtěl jsem vidět ten pohled, navíc proti nám stál ten obr. Sunstrike se snažil zastavit Goldstroka, ale nakonec mu zůstal v ruce jen cíp jeho rukávu. Zvedl znovu pušku, když se ten hnus vrhl na něj prvně. V tu chvíli jeho obrovská hmotnost převážila narušené zdi domu a on se propadl hluboko do díry po nárazu toho kotle. Ten zelený sliz si asi nevybíral a brzy po něm nebyly ani stopy. Hleděli jsme na sebe, když se dům začal výhružně kymácet. Sunstrike spadl a držel se ze všech sil okraje balkónu. Vystrašeně zíral na nás, ale většina mizela po schodech do bezpečí. S Bloodhammerem jsem vyrazil Sunstrikovi na pomoc a pomohli jsme mu zpátky na pevnou zem. „Utíkáme, nezastavujte se“, pevně přikázal Sunstrike místo díku. Byli jsme zhruba v prostředním patře, když se dům spolu s námi zhroutil. Padal jsem a řval, byl jsem přesvědčen o svém konci. Když jsem se probral, bylo to snad horší než kdybych byl mrtvý. Slyšel jsem Bloodhammerův nářek a snažil alespoň otočit hlavou. Na těle jsem měl pěkně těžký kus zdi, který mě přitlačil k zemi, ale hýbat jsem mohl nohama a cítil jsem i ruce. Pak jsem viděl Sunstrika. Spadl na vyčnívající kus podlaží a náraz mu naprosto zničil velkou část čela. Ležel na zádech, hlava zalitá jeho krví, která pomalu kolem jeho natažené ruky stékala k místu, kde jsem ležel já. „Bloodhammere“? Odpovědí mi bylo zasípaní. „Keynen..je mrtvý..Jak jsi dopadl ty? Můžeš se pohnout? Nebolí tě nic?“. „Mám strach, Sunweavere. Moc se bojím, že tohle je konec. Už nikdy..už nikdy neuvidím slunce. Přátele v Silvermoonu, nebo letní slavnosti“, sténal bolestí. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem se snažil, aby pořád mluvil. Uklidňoval jsem ho a snažil jsem se občas zakřičet o pomoc. Nevím jak dlouho jsme tam leželi, ale přeci jen nás vytáhli oba. Ta bolest byla nesnesitelná, ale byl jsem za ni rád. Dokud jsem ji cítil, věděl jsem že jsem naživu. Město bylo skoro srovnáno se zemí, ale ten pocit vítězství.. Znovu jsem viděl zbytek naší roty. Už kromě mně a Bloodhammera přežil jen kapitán, Lanroelová a z druhého domu Brightsunová, Sunstave a Sunblade. Kapitán dlouho mlčel, poprvé jsem ho viděl zpanikařit. Když uviděl tělo Keynena, pouze poklekl před ním a položil hlavu do náruče.

Tranquillien

65. den v boji

10:55

To velké vítězství, kterého jsme dosáhli kalil fakt, že po dvou měsících přežilo jen sedm z nás. Tady nejsou žádné osobnosti. Všichni, kapitáni, vojíni, muži, ženy, jsme jen loutky na zabíjení. 3 dny jsme se dostávali z té bitvy a sbírali poztrácené zásoby. Dokonce se ještě našlo pár zraněných elfů, kteří leželi pod sutinami třeba dva dny. Vypadáme jako lazaret, Bloodhammer má zlomenou ruku a nohu, Brightsunová tržnou ránu na obličeji, Lanroelová zlomený kotník a já pár žeber. Ani nevím kolik, hlavně že jsem přežil svoji smrt. Už jsem tehdy v tom spadlém domu nevěřil, ale protože Bloodhammer na tom byl ještě hůř, nevzdával jsem to. Do dvou týdnů budeme zpátky v Silvermoonu, pomoci s jeho obranou. Lanroelová se rozplakala. V Tranquillienu tu byl jeden z civilistů. Mladý kluk, všiml si že patříme k hraničářům a ptal se po svém tátovi. Neuměla mu odpovědět, nevěděla co říct. Chtěl se k nám přidat, chtěl najít tátu. Jenže co mohla dělat? Když jsme odjížděli, jen ho odstrčila stranou a potichu přes její pláč se mu omlouvala.