Soulreaper - Only The Good Die Young

        Soulreaper na otázku prvního křižáka, který se k němu přiřítil při jeho přistání, kam zmizel jeho společník nenuceně klidným hlasem odpověděl: „Zabili ho“. Z náprsní kapsy vydal psaní adresované Fordringovi a vyrazil na vrch s narychlo postavenou věží. „Přicházím ve jménu Mograinově“, prohlásil Soulreaper a stráže ho vpustili dovnitř. Vyšel až na vrchol věže, kde byl Fordring a jeho nejvyšší důstojníci a za slušnosti zasalutoval. Velitel křižáků přikývl a nechal přistoupit temného rytíře k němu. Zase Shadow Vault vyslal jediného posla? Soulreaper otráveně odpověděl, že toho druhého „vlastně zabili“ a neopatrným přejetím nehtu po své nové jizvě si způsobil krvavý šrám pod okem.
        Tirion se začetl do dopisu. Zprvu nijak zaražen nebo překvapen, kde Soulreaper správně odhadl takové ty zdvořilostní kecy a své myšlenky. Jenže Tirion se při čtení dopisu dál a dál mračil zamyšlením, až u jedné věty v dopise vytřeštil nevěřícně zrak. „To..to nemůže. To přeci nemůže být pravda?“, podal dopis dopis nejbližšímu veliteli jeho jednotek. „Čti“, nevěřícným hlasem poručil. „Srdce?“, stejně nechápavým výrazem se zeptal voják. „Co to znamená“? Tirion se podíval dále do dopisu a ukázal na další řádek. „Tady, podívej. Jeho srdce by ho mohlo odprostit od jeho stávající podoby a mohl by být znovu Arthas Menethil“. Všichni důstojníci se po sobě tázavě podívali, až zapoměli na Soulreapera, kterého také zaujala nová informace. „Srdce, vrátivší jeho původního majitele zpět do života“, poklepal si na svoji hruď s kyselým výrazem při vzpomínce na jeho polomrtvé srdce, bez známek možnosti regenerace. Teprve až hluk jeho úderu na vlastní kyrys probudil zbytek stolu z hloubání a Tirion hned rozkázal: „Do Shadow Vaultu, hned“.
        Soulreaper, s dalším vojákem Argent Crusadu na zádech jeho wyrma, nedočkavě shlíželi lom, který Soulreaper pomáhal dobýt. Sloupy kouře však nevěstili nic dobrého a křižák za jeho zády houkl na svého velitele zda se mají připravit k boji. „Bojovníci světla, naši nepřátelé tu zcela určitě budou. Nechť nám, bojovníkům dobra pomůže nebeská síla a nechť naše zbraně ukončí trápení jejim zničeným duším“, z plných plic zařval jeden z vojínů a ostatní seskočili na ledovou zem za ním. Soulreaper vždy ctil možnost čestné smrti, ale na rozdíl od těchto pomatených hlupáčků pud sebezáchovy mu kázal držet se stranou. Kolem něho se prohnal trpaslík, kterého vezl sebou na hřbetě wyrma, ale nepřátelé nikde. Lom se zdál být naprosto prázdný. Jeden z velitelů nakázal prohledat lom a všichni pečlivě prohledávali sebemenší zmínky o prezenci nepřítele, zatímco Tirion a jeho gardy čekali nahoře na výsledky pátrání. Soulreaper se držel skupinky křižáků. Když vzduch proťalo slovo, kterému nikdo z nich nerozuměl. Po krajích lomu stáli připravení střelci a inženýři Pohromy a začali pálit dolů pod sebe. Ozvali se první bolestivé výkřiky a Soulreaper strnulé skupince křižáků přikázal schovat se za dřevěné opěry. „Teď opravdu budete potřebovat Boží Zásah“, prohlásil Soulreaper, zatímco dezorientovaní křižáci přešli jeho výsměšný tón. Dřevo, jen pár centimetrů napravo od Soulreapera, provrtal zbloudilý šíp. Nešťastný křižák, kterého šíp zasáhl ani nestihl vydat hlásku a Soulreaper sebral jeho štít. Podíval se na nechápavé výrazy křižáků za vedlejší opěrou a zavrtěl hlavou. „Jestli chcete přežít, pak se nesnažte hrát si na hrdiny“, okřikl je. Jak padl poslední nechráněný křižák, rozhostilo se mrtvolné ticho. Jeden z velitelů Pohromy se postavil na okraj jámy, aby prohlédl situaci. Pak znovu začal štěkat rozkazy na své hrůzné bojovníky.
        Soulreaper ani nedutal nervozitou a někteří z křižáků kolem něho se zakouslo do ruky, aby utlumilo vzlykot nad smrtelným nebezpečím. Kolem nich prošla skupinka průzkumníků, aby dohledali přeživší a dorazili umírající vojáky. Soulreaper škvírkou mezi prkny sledoval jejich počínání a pohlédl nahoru. Už jen polovina střelců nad nimi a skupinka nemrtvých u dna lomu. „Každý má štít, nebo alespoň kamaráda, se kterým se tam vejdou?“. Všichni mlčky přikývli, čekajíc na jeho plán. „Naši gryfoni jsou stále ve vzduchu, neměl by být problém je svolat dolů. Nahoře už jen zlomek čarodějů a inženýrů. Shoďte těm parchantům dole ty opěry na zem, nechť je zem pohřbí a utíkáme se štíty nahoru“. Křižáci souhlasně přikyvovali, „Mám naději, že to vyjde“, ozval se jeden za jeho zády. „Připraveni? TEĎ!“. Veškerou silou všichni zatlačili na pevné dřevěné opěry, které spadly na hlavu několika neopatrným vojákům Pohromy dole. „Běžte, není času nazbyt!“, zakřičel elf. Všichni křižáci vydali ryk z plných hrdel a několik modliteb, zatímco za patami posledního z vojáků se začala bořit zem a sunula se dolů na přeživší nemrtvé. Soulreaper jako první v konvoji, dosáhl pevné půdy pod nohama a nechal seřadit vedle sebe ostatní křižáky kryté štíty. „Sražte je taky dolů do lomu! Nechť je ten lom jejich hrobem“, zavelel temný rytíř. Ani nemusel, protože touha křižáků pomstít své přátele neznala mezí. Pod nohou Soulreapera se ocitl granát jednoho ze sražených inženýrů, který bleskově skopl za svým původním nositelem. „Pozor na granáty, jeden výbuch a pošlou nás za nimi taky“, teprve teď polila elfa vlna strachu. Vždycky byl rád když bojoval sám za sebe, tady měl odpovědnost za ostatní válečníky a jediná chyba jednoho z nich mohla přivést celou družinu ke zkáze. Gryfoni a Soulreaperův wyrm se snášeli dolů ke svým letcům, zatímco ti celou východní stranu lomu očistili od nepřátel. Několik z nich už leželo za nimi mrtvých, kdy se s trochou štěstí vojáci Pohromy trefili škvírkou mezi štíty, ale většina žila. Poslední kostlivec byl sražen do rychle se zasypávajícího lomu, když zaslechl nejhorší zprávu celého dne. „Pozor, vícero granátů tu nechal“.
        Soulreaper zbledl, ale bleskově se vzpamatoval a utekl dále do bezpečí. Jeden z paladinů rychlým kopnutím pohřbil dva granáty do hlubin, ale třetí netrefil. Než stačil někdo z okolostojících křižáků něco říct, onen paladin se vrhl vahou svého těla na poslední granát, aby uchránil od smrti své přátele. Soulreaper si nikdy nepotrpěl na oplakávání padlých spolubojovníků, tohle však s jeho chladnou hlavou pohlo. Zatímco zbytek jeho skupiny se nevěřícně díval na rozervané paladinovo tělo, on přistoupil, poklekl před jeho tělo a pečlivě ho zabalil do svého pláště. „Zaslouží si uznání, koneckonců to my všichni“, tu chvilku jeho hrdinství přetrhly nesrozumitelné výkřiky. „Blíží se ostatní, rychle pryč“, rozkázal Soulreaper a přehodil si tělo v plášti přes rameno. „Do Shadow Vaultu, rychle“, zařval a odlepil se se svým wyrmem od země.
        Soulreaper, a skupinka šesti přeživších křižáků byla vítána ostatníma křižákama jako hrdinové. Fordring osobně děkoval všem, že zažehnali nebezpečí protiútoku a Soulreaper věřil, že nikdo nemusí vědět o jeho činech v lomu. To Mograine byl mnohem stručnější a poklepal Soulreapera po ramenou. „Dobrá práce, hochu. Chci teď, abys seděl s námi při vymýšlení plánu jak se zmocnit Arthasova srdce. Musíme ho dostat zpět mezi živé“. Soulreaper zbystřil a jeho původně naivní plán nabýval reálných obrysů. „Bude mi ctí pane“, přikývl a odebral se po schodech nahoru. Ten večer na oslavu sedmi hrdinů se u hlavního stolu shromáždili Tirion, Darion, jejich nejvyšší velitelé a Soulreaper. „Máme zprávy že šílení Rudí Křižáci, které nechal Arthas proměnit na nemrtvé, schovávají jeho srdce v Katedrále Temnoty. Vyrazíme odsud zítra v pravé poledne a vezmeme jejich relikvii útokem. Pokud se zmocníme srdce, máme reálnou naději že Arthas bude zpátky ve své lidské podobě a Král Lichů pozbude své moci. Pak bychom toto mohli projednou ukončit“. Soulreaper napjal uši a pečlivě zaznamenával veškeré informace. Přemýšlel jak se dozvědět více, a přitom nevzbudit pozornost. „Co potom až srdce budeme mít?“, ozval se jeden z křižáků. „Pak už zbývá dobýt Halls of Reflection, kde jej většinou nechráněný a kde ukládá také svůj meč Frostmourne. Tam už musíme být“. Soulreaper si povzdechl, tak málo času na realizaci. „Ehm, víte. Asi to bude i hloupý dotaz...ale kde vlastně ta katedrála je?“, zkusil se zeptat nanejvýš poníženým tónem. Zbytek stolu se upřímně rozesmál a Mograine ho poklepal znovu po rameni. „Ještě se máš co učit, speciálně tobě donesu večer mapu s vyznačenou lokací katedrály“, pokračoval s potměšilým úsměvem.
        Bylo už dávno po půlnoci a Soulreaper nezamhouřil oka. Pečlivě procházel všechny pro a proti svého plánu. Bál se co kdyby byl odhalen, bál se o svoji sestru, kdyby vyšel najevo jeho úmysl. Zhasl ledově chladnými prsty svíčku a potichu se vydal na pokoj, kde mu ukazovala Annihilushka jak si žije. Šel takřka poslepu, jak se bál odhalení. Vydal se protilehlými schody nahoru a zabočil doleva. Ještě projít dvě chodby, byla tam taková cimra na konci chodby v nejhlubším stínu. Ani si nedovolil zhluboka vydechnout, jak byl napjatý. Sotva slyšitelně zaklepal. „Annihilushko?“, zašeptal do dveří. „Annihilushko, je to neodkladné. Potřebuji s tebou mluvit. Hned“, ujišťoval svoji sestru o vážnosti situace. Dveře se s tichým skřípotem otevřely a jeho sestřička v saténovém ložním prádle zvedla hlavu, aby mu viděla do jeho stříbřitých očí. Soulreaper vpadl do jejího pokoje bez jediného slova a opřel se o jednu z chladných zdí. „Musíš zmizet. Prosím, musíš odsud zmizet. Klidně vezmi sebou i Ramitha, ale prostě musíš pryč odsud“, podal ji při těch slovech zmuchlaný papírek. „Neboj se, nezapomeneme na sebe. Tady mě budeš moci zastihnout pokud vše vyjde a já přežiju. Uvítám, pokud se o náš rozhovor a obsah tohohle papírku nebudeš dělit s ostatníma, ani s Ramithem.“, zmizel než Annihilushka stačila cokoliv říct. Soulreaper si mezitím zabalil vše podstatné a použitelné co nakradl, s vědomím že zde bude vnímán jako vyvrhel a vydal se pro svého wyrma na věž. „Ták hochu, teď už je to na nás. Dostaň mě kam potřebuju a vrať se zase zpátky“, povídal k wyrmovi, aniž by mohl s určitostí říct zda mu tvor rozumí. Wyrm s jezdcem udělal několik silných temp křídly a brzy jim zmizel Shadow Vault z očí.
        Soulreaper každou chvilkou nervózně civěl do mapy a snažil se odtušit, kde se asi tak nachází a kudy by se měl vydat ke katedrále. Počítal několik hodin do rozbřesku, kdy všichni zjistí že utekl a nebude trvat o moc déle, kdy se dovtípí cíle jeho cesty. Hnal wyrma kupředu, až se mu naskytl pohled na budovu podobnou té v Shadow Vaultu. „To musí být ono, už jsme u cíle“, prohnalo se hlavou elfovi. Věřil, že má čas si odpočinout a tak se schoval s wyrmem v horách nad katedrálou. „V poledne vyrazí“, honilo se temnému rytíři hlavou, než se svalil a spal skoro jako nemluvně. Jeho probuzení už bylo celkem rychlé, znásobeno napětím a on podle počasí odtušil dopoledne. Naskočil nad wyrma, aby se přiblížili ke katedrále. Vedl wyrma vysoko nad katedrálou a hledal fanatické blázny. Nakonec sestoupil o něco níž a hleděl do katedrály, kde jejich představený měl kázání. Ani stráže si wyrma s jezdcem nad vstupem do katedrály nevšimli, protože poctivě dávali pozor na slova představeného. „Máme to ale štěstí“, zadoufal Soulreaper a pokynem svému wyrmovi dal najevo že je lepší se vzdálit. Trvalo snad hodinu než kázání skončilo a všichni se vyhrnuli z katedrály, nějak strávit jejich den. Soulreaper ukryl za katedrálou svého wyrma a čekal na vhodnou oběť k přepadnutí. Jeden novic, s podobně stříbřitýma očima se s knihama v náručí dostal na dohled Soulreaperovi. Posadil se na studený kámen vedle katedrály a začal listovat knížkou, když náhle zjistil, že ho něco chytilo a táhne pryč. Jeho kratičký výkřik uťal až Soulreaperův meč. „Není času nazbyt“, varoval Soulreapera hlas v jeho hlavě, když sundával člověkovo oblečení a bral si ho na sebe. Svoji plátovou výzbroj a meč odložil do obrovského pytle a připnul ho wyrmovi kolem pasu. Přitočil se k němu a neslyšně mu něco pošeptal. Nedovedl říct, jestli wyrm rozuměl jeho slovům, ale určitě by mu to pomohlo. Pak se vydal zpět do katedrály, již jako novic jejich řádu. Už když vstupoval do katedrály, nad hlavou mu přeletěl zlověstný stín. Všichni fanatici si ukazovali na tu bestii a rozutíkávali se do všech stran, aby je nechytil vztek toho nečistého zvířete. Soulreaper přidal do kroku směrem do katedrály a vesele se usmíval.
        Truhličku s relikvií zrovna bral nejvyšší představený do podpaží, když zaregistroval něčí kroky za ním. „Něco, čemu jsi při mém výkladu nerozuměl, dítě moje?“, optal se než se otočil nově příchozímu čelem. Soulreaper švihl levačkou a nacpal člověku kus látky do úst. Pak ho dostrkal do dvířek na konci lodě a zaklapl za nimi. „Na tu relikvii zapomeň, nikdo ji nebude brát pokud ještě dýchám“, přidušeně vyhrožoval fanatik, ale Soulreaper věděl že ho tlačí čas. „Není času nazbyt. Je jedno jestli ji vezmu já, nebo rytíři Ebon Bladu, kteří tu budou každou chvíli. Pokud mi ji ale dáš, máš dost času na útěk“. Člověk vytřeštil oči, ale nakonec odmítl vydat truhlu temnému rytíři. Čelem praštil Soulreapera do hrudi a ten v záchvatu vzteku vytáhl dýku. „Pak je mi líto“, pronesl chladně elf a bodl člověka do slabin. Soulreaper popadl truhlu, ale zastavil ho výhružný hlas, skomírajícího mnicha. „Za tohle půjdeš do pekla, doufám že ať už máš v úmyslu cokoliv, že tě Arthasova síla zničí...naivní červe..“. Soulreaper zavrtěl hlavou. „V pekle jednou skončím, ale umírat ještě nehodlám. Jen sympaťáci umírají brzy..“, nechal umírajícího mnicha svému osudu a spěchal zadními dveřmi ven z katedrály. Tam, už jak zněla dohoda na něj čekal jeho wyrm. Spěšně naskočil na jeho záda a vzlétli. V dáli viděl spoustu černých bodů, jak se snáší dolů ke katedrále. Prohlédl si truhlu a srdce v jejím obsahu. „Nějakej zkurvenej Arthas Menethil..kašlu na něj“, procedil a pospíchal pryč z Icecrownu.


Silvermoon City, o 14 dní později

        Bylo tu vše jak to zanechal, než zemřel kouzlem Kel´Thuzada. Odložil truhličku na stůl a natáhl se na postel. „Dobrá práce Sunstriku, dost dobrá“, pochválil sám sebe a připravoval se na moment pravdy. Hleděl na tu truhlu jako na svoji nejmilejší hračku z dětství, ale uvědomoval si i její nebezpečí. „Nikdo mi nevezme druhý život, ani nějakej Menethil“, zavrčel Soulreaper. Popadl truhličku a odebral se s ní do místnůstky, která byla jeho koupelnou. Vše nedotčené, naprosto v pořádku. Jedinou vadou na kráse byl prach a pár pavučin v bytě. „Okamžik pravdy“, hlesl a vytáhl srdce. „Tak..a jak teď“, rozmýšlel se jak ho použít. Naprosto nechtíc, přiložil si Arthasovo srdce ke svému polomrtvému a strachy skoro vyjekl jak se srdce vpíjelo do jeho těla. Jeho tělo poléval studený pot a zuby mu cvakaly nervozitou. Hluboce vydechl, když se srdce usadilo na své místo a začalo normálně pracovat. V tu chvíli jim projela ostrá bolest. Soulreaper se skácel na zem a cítil chladný vyčítavý hlas. „Vaše rasa je jen banda arogantních hlupáků. Ty, nějaká otravná veš, si mylíš že mi můžeš ukrást srdce? Jen mi posloužíš jako tělesná schránka, hlupáku“. „Menethil?“, nejistě poznamenal Soulreaper. „Jak jinak hlupáčku. Teď si vychutnám dobytí cizího těla, děkuji za druhou šanci žít“. Soulreaper řval a svíjel se na podlaze koupelny, jak jeho duši začala pohlcovat ta Arthasova a posměšný tón v jeho hlavě sílil. „Nekradl jsem tě přece pro nic za nic! Nikdo mě nikdy nezabije! Už nikdy!“, křičel elf z plných plic a až nyní dal naplno pracovat svůj pud sebezáchovy, nedovolujíc mu vzdát tento boj. Cítil, jak se mu ulevuje od bolesti...už jen mizivá bolest oproti té počáteční agónii, až naprosto...zmizela.

        Elf se zvedl ze země a trochou vody omyl staré zrcadlo. Po starých jizvách ani památky. Oči už nebyli stříbřité. Podíval se na svoji hruď. Díra po Kel´Thuzadově zásahu do jeho srdce byla naprosto zacelena. Prohlížel s neutuchajícím nadšením své tělo, aby si byl jistý že vše je naprosto v pořádku, jak bývalo před smrtí. „Annihilator Sunstrike, ten, jenž obelhal smrt“, roztáhl tvář do velikého úsměvu. „Vítej zpět Annihilatore, znovu v krásném věku 16 398 let*.“, chtěl vyběhnout z koupelny, ale zradili ho jeho kolena pod tíhou plátové zbroje. „Ah ano, skoro bych zapoměl“, hleděl na své ruce, slabší, které byli zbaveny strašlivé síly nekromantských sil. Prohlížel staré věci, až ho upoutaly dva předměty vespod skříně. Vytáhl je a oprášil, bylo to to co si myslel. Jeho staré lávové drápy, kterýma krájel jako zloděj své nepřátele na kousky. „Jsem zpátky, váš pán je zpátky holky moje“, usmíval se téměř jako matka na své novorozené dvojčata. Nakonec je však pečlivě odložil do své vitrínky k svém obouručnímu meči, který používal v Northendu. „Už vás nebudu potřebovat, už nikdy..“. Pousmál se a pustil se do uklízení starých věcí.

* zhruba kolem čtyradvaceti let v lidském letopočtu