Soulreaper - Mezi svými

        Válečníci Hordy slavili tuto chvíli jako slavné vítězství, ale jen málo z nich se zamyslelo proč je podrazili jejich vlastní spojenci. Sylvanas v tuto chvíli prožívala najednou dva rozpoluplné pocity. Má se sakra radovat že ubránila svoje město pro její poddané, anebo ji mají strašit další potenciální zrádci? Její zrak spočinul na elfovi, pro kterého měla za jakousi jeho loajalitu podivnou slabost. Když se rozpomněla na jejich události v životě, dalo se najít několik shod. Přistoupila k němu, přisednouc si k němu. „Tolik tě mrzí ztráta tvé oblíbené zbraně?“, zeptala se naoko starostlivě, ač ji byl takový patetický přístup naprosto odporný. Soulreaper mávl rukou. „Teď nechápu co se mnou zase bude“.
        „Další nějaký její hrdina“. Soulreaper si odfrkl. „Další démon co už má v hlavě plán jak povraždí její lidi a pak ji půjde po krku?“, myšlenky Soulreapera se už toulaly v naprosto stupidních vlnách, ale on jim nechával volný průchod. Došel kousek za hranice Tirisfalu na smluvené místo. „Ten, komu říkají Soulreaper?“, zavrčel za ním jakoby otrávený hlas. Soulreaper se zmateně ohlédl – nikoho neviděl. „Ty na tom budeš opravdu vážně, že tě zase posílá pryč od sebe“, hlas co se ozval za ním byl skoro jako parodie smíchu. Soulreaper, ač překvapen, se přinutil tvářit a znít nezaujatě: „Říct mi Sylvanas, že si jdu hrát s nějakým jejím znuděným rádoby hrdinou na schovávanou tak sem ani nejdu, aby mě ten blbec hledal až do..“. Jeho řeč zastavil výhružně přimáčknutý nůž na hrdle od onoho tajemného muže. „Můžu Sylvanas říct že tě sežrali medvědi, žádný problém mi to nedělá červe.“. Soulreapera neopouštělo překvapení, ale marně hledal nůž na svém opasku. V tu chvíli se totiž na jeho krku ocitlo další ostří nože. „Hledáš to své párátko, kterým vystrašíš leda malé děti?“, hlas onoho neznámého muže zněl až výsměšně. Soulreaper už v mysli skládal plán, jak zaskočit toho drzého pacholka, ať už je cokoliv. Elfova tvář pozbývala jakékoliv barvy, až byla smrtelně sinalá..“Moc..moc tlačíš...zabiješ mě doopravdy..pokud mě nepřestaneš tlačit do krku..“, Soulreaper skuhral jakoby z posledních sil, až agresor povolil tlak ostří na jeho krku. Soulreaper se mrštným pohybem, připomínající doby jeho nejslavnější zlodějský kariéry. Útočník s překvapením zaregistroval, že zatlačení ostří obou nožů na krk elfa nemá žádný smysl a najednou čelil temnému rytíři s výrazem rozzuřeného býka.
        Plátovaná rukavice proletěla neslyšně vzduchem a překvapený útočník se nezmohl na jediný výkřik. Celý výjev tak doprovázelo pouze hlasité zapraskání v jeho obličejové části. Soulreaper si s uspokojeným výrazem rovnal rukavici na ruce a ani nějak nejevil zájem pomoci, nebo dorazit onoho nemrtvého jak si všiml. Ten se zakrváceným obličejem a vytřeštěnýma očima seděl na mýtině a zíral na temného rytíře, který si mezitím přisedl k němu na pařez. „Tak..šampion Temné Paní pokud se nepletu že?“, nemrtvý jen zhnuseně přešel elfův sarkastický tón a mlčky přikývl. „Tvá první lekce..klobouk dolů. Ale pokud se na mě vrhneš bez jakýchkoliv známek respektu podruhé, budeš jen litovat. Pouze jsem tě podcenil..nulo“, zkřivil nemrtvý tvář odporem k tomu elfovi. „Vůbec jsem tu nemusel být, aby ti pověděl něco o lidech jako ty“. „Rytíři Ebon Bladu?“, Soulreaper se ze solidarity k neznámému snažil skrýt další ironickou parodii překvapeného tónu. Šampion Temné Paní si bohužel všiml jeho tónu ve hlase a výrazem v tváři projevil ještě větší znechucení pro Soulreapera. „Ano ty hlupáku. A víš kde vůbec jsou? Ne Orgrimmar to opravdu není. Ah, ano já zapomněl..oni to jsou temní rytíři. Co mi o nich můžeš povědět dále“, pokračoval ve výměně ironických poznámek. Soulreaper mezitím poraženecky sklopil hlavu. „Mluv“, povzdechl si po chvilce.
        Nemrtvý, který se mezitím představil jako Nathanos, už nejevil žádný zájem o oboustranné narážky a tak vyprávěl o chrabrých bojovnících Argent Dawnu, kde kdysi Soulreaper matně vzpomínal na bojování v jejich řadách. Tito chrabří hrdinové padli v boji, ale jejich odvahy a síly si všiml obludný Král Lichů a svým nekromantům poručil zmocnit se jeho těl. Ty bys však toto měl vědět no ne? Soulreaper znovu sklonil hlavu, zavrtěl jí a převyprávěl svojí minulost Nathanosovi. Ten na konci mlčky přikývl a přinutil se být podrobnější ve výkladu. Po pár hodinách, který Soulreaper tušil jako pár desítek minut, došel k jménu které jako by někde slyšel. Nathanos mluvil o svém bývalém spolubojovníkovi jménem Koltira Deathweaver. Soulreaper přikývl a dostal se k dalšímu problému, který ho nepředstavitelně hryzal v mysli. „Jak se sakra dostanu do Shadow Vaultu?“. Nathanos se poprvé pousmál, pustil svůj zakrvácený nos a ukázal elfovi na cestu, kterou Soulreaper přešel. „Můj úkol končí. Můžu už jen popřát hodně štěstí po cestě do Icecrownu. Vrať se do Undercity, Sylvanasini mágové tam už připravují další vstup na studenou Northendskou půdu“.
        „Sakra, kam jsem se to dostal?“, byla první reakce po promnutí očí. Probudil se v síťce, jen ledabyle uvázané na dvou kolíkách. Do nosu ho uhodil zápach, jako kdyby se probudil někde v psinci. Dole pod ním cítil různé vůně a odhadl, že se probudil někde v nějaký laciný putyce, kde nedejbože servírují vlky z divočiny. Sešel potichu dolů a všiml si statné orčice se dvěma vlky u jejích nohou. Rozhlížel se po místnosti plné stolů a viděl že pár dalších zvířat je u stolu se svými páníčky. Náhle skupinka podivínů v plátové zbroji, která byla mnohem hezčí a čistější než jakou měl na sobě on, se přestala věnovat dýmce na stole a zvědavě upřeli své zraky na nově příchozího do místnosti. Měli na hrudích stejné motivy a jeden z nich Soulreaperovi mávnutím ruky ukázal, aby přistoupil k jejich stolu. „Tak, to je ten nový rekrut? Ten co nám ho posílají z Undercity na příkaz Sylvanas?“. Soulreaper nejistě přikývl a projel očima po všech přísedících. Byla to směs všech různých ras, ale spojovalo je jediné – jejich minulost. A zároveň touha pomstít se jejich otrokáři, který je hodlal využívat jako loutky ve svých bojích. Rytíři Ebon Bladu.
        Soulreaper hned odtušil jméno toho vysoce postaveného rytíře, který byl stejně jako on krvavý elf, jen asi o hlavu vyšší a podstatně mohutnější. Cítil však podivné Koltirovo rozpoložení z jeho přítomnosti a rozmýšlel se jak načnout rozhovor s ním a dostat se k jeho náladě. „Víš alespoň jak ses jmenoval než jsi zemřel, Soulreapere?“, zeptal se náhle Koltira a nahrál tím Soulreaperovu plánu jak ho vyzpovídat. „Annihilator Sunstrike, jen takovej nevýraznej assasin, který zabíjel obyčejně že musel“. Všiml si Koltirova ještě více zadumaného výrazu a jeho zvědavost mu už nedala. „Děje se něco Koltiro?“, zatímco se jejich družina na wyrmech dostávala k hřebenu, za kterým už čekal jeho nový azyl. „Poznáš sám..nedovedu teď najít správná slova, abych ti vyjevil jaké shledání tě čeká“. Soulreaper nasucho polkl a pohlédl dolů na nádvoří před temnou pevností, sloužící jako základna pro výpady proti Králi Lichů. Soulreaper společně s Koltirou a ostatními temnými rytíři sklouzl z wyrma a nejistě se ohlédl kolem. Nečekal zvláštní přijetí, ale cítil jak jsou na něm zabodnutý zraky všech místních a slyšel jejich podivné šuškání. „Vile!“, zahřměl Koltirův hlas. Obrovský abomination se zmateně rozhlédl a nakonec se kolíbavou chůzí dostavil ke dvojici elfů. „Postarej se o ty wyrmy, já tady musím tomu hochovi ukázat někoho“, otočil se zády k Vilemu, který teprve ve své hloupoučké mysli teprve formoval Koltirův požadavek, a gestem naznačil Soulreaperovi aby ho následoval dál do rozlehlé budovy. Soulreaper, nedokázaje ovládat svoji zvědavost začal zasypávat Koltiru dotazy jako málé dítě. Začal přesvědčovat druhého elfa, aby s ním mluvil na rovinu, aby ho nedostal do situace do který se dostat nechtěl, ale Koltira veškeré jeho prosby ignoroval. Došli za jedním z rytířů, u kterého Soulreaper odhadl jeho vysoé postavení v jejich řádu. Koltira něco zašpital lidskému rytíři, aby i přes nesmírnou snahu Soulreapera jeho požadavek nedošel k uším novice. Člověk přikývl a vydal se do vyšších pater budovy, Koltira se mezitím natočil k Soulreaperovi. "Nemáš se čeho bát, věřím, že budeš velice překvapen. Mám dojem, že budeš ale radši s tou osobou o samotě", poplácal elfa po rameni a odkráčel od strnulého Soulreapera. Po několika minutách sestoupil člověk a za ním nějaký vysoký a velmi štíhlý obrys. Soulreaper neviděl tu osobu, měl však neodvratný dojem, že vidí krvavou elfku. Jak se blížila k němu a začal rozpoznávat její rysy, ztuhnul. Ta, jenž se pomalými kroky blížila k němu měla přeci být mrtvá.
        Nedalo se spočítat chvil, kdy si ještě za svého minulého života vzpoměl na své rodiče. Sotva mu bylo dvacet, když mu Goldwing musel říct tu strašlivou zprávu. Nikdy neviděl ten masakr ve Windrunner Village. Jeho myšlenky mu však tu scénu přehrávali takřka do dnešního dne. Jeho otec, matka a mladší sestra, od kterých se odstěhoval do Tranquillienu, zemřeli špinavýma rukama vojáků Pohromy. Ztratil naději že někdy uvidí své blízké. O to víc ho ale hnala dopředu touha po pomstě. Za své padlé přátele, z nichž jen hrstka přežila, rodinu, Quel´Thalas.. . To vše, jak věřil, bylo nenávratně pryč. Nyní však jedna z jeho blízkých osob, kterou už měl za dávno mrtvou stála před ním a zmateně se dívala do jeho tváře. "Annihilushko?", nejistě pronesl Soulreaper. Drobná elfka přikývla a pořád zmateně hleděla na nově příchozího. Soulreaper se zarazil, neměl ponětí jak pokračovat. Nakonec ukázal elfce, aby ho následovala zpátky na venkovní dvůr. "Víš jak je možné že tě znám jménem?", zkoušel pokračovat Soulreaper. Elfka znovu zavrtěla hlavou. "Víš", Soulreaper nebyl schopen pokračovat ve větě. "Já vím že je to hnusný takto se ptát, ale přežil někdo z tvých blízkých boje v Ghostlands?". Annihilushka sklopila zrak do země a oči se ji zaleskly. "Denně prosím o svého milovaného brášku. Měla jsem staršího bratra, ten se ale odstěhoval pár měsíců před útokem. Chodily mi od něho zprávy, poslední jsem ale dostala týden před útokem. Každý večer prosím Slunce, aby byl naživu a já ho mohla opět spatřit". Soulreaper projevil přikývnutím účast. "Myslím že nemusíš prosit za jeho osud. Je naživu, svým způsobem tedy, ale žije. A uvidíš ho dříve, než by sis myslela", pohladil elfku s tázavým výrazem ve tváři po vlasech. "Celá matka", špitl Soulreaper. Jejich oči se střetli a Soulreaper si všiml její prosby o vysvětlení celého jeho pochodu myšlenek. Zamračil se jak se zamyslel a pokračovali v cestě venku před obravskou budovou Shadow Vaultu. "Pamatuješ si ještě jak vypadal? Dokázala bys ho podle nějakého znamení poznat?". Annihilushka po jeho boku se zatvářila poněkud plaše. "Vypadal..vypadal drobet jako vy. Malinko se mému bratru podobáte", zastyděla se když viděla jeho výraz v tváři. Soulreaper ji odvedl kousek stranou a usadil se na odloženou bednu. "Není to náhoda Annihilushko. Byla jsi vždy chytřejší než já, zkus popřemýšlet nad tímto", odloživ svojí pravou rukavici, aby mohl ukázat své předloktí. Ukázal ji jeho předloktí, kde byla stará spálenina a dál z zápěstí se táhla krátká, tlustá čára. Prohlédl si staré zranění a pohlédl do nevěřícného výrazu mladé elfky.
        "Ta jizva...stará jizva, kdy jsem byla malá a Annihilator se mi smál že nikdy nebudu umět kouzlit. Přiložila jsem hůlku k jeho ruce a on nepřestal provokovat...až pak si uvědomil že ho kouzlo z mé hůlky, kterou jsem dostala od mamky popálilo a žhavá hůlka se mu obtiskla dál na jeho ruku". Annihilushka se narovnala a teprve nyní si začala se zájmem prohlížet elfa, který ji celou dobu zíral do očí. "Bratře..co ti to udělali", zírala do jeho stříbřitých očí a popotáhla. "Postrádala jsem tě takovou dobu, bála jsem se...že tě taky zabili. Že jsem poslední Sunstriková na tomhle světě". Soulreaper se pousmál a pohladil Annihilushku, která tomu nemohla uvěřit. Sklopila zrak a nechala slzy volně stékat po její tváři. "Vím, že jsi mě chtěla vidět trošku jinačího, než takovouhle bestii. Ale musel jsem..", pronesl elf až omluvně a zvedl ji bradu, aby se mu dívala do tváře. "Pořád mám ale duši Annihilatora Sunstrika, ač kouzlama v takto zničeném těle". Annihilushka si otřela slzy z tváře a rozpaky rychle vystřídal výraz nekonečného štěstí. "Můj bratře", vyhrkla a objala elfa kolem jeho ramen.