Legenda o Browyn

I

        Čekala jsem. Potichoučku a přikrčená v hustém porostu Ashenvalského lesa poblíž Astranaaru. Bylo celkem chladno a už jsem poněkud cítila, jak se mi vkrádá zima pod plášť a křehnou mi klouby ve kterých jsem svírala svůj prvotřídní Felglacier. Byla hluboká noc a jak to bývá, měsíc svítil na cestu skrz husté koruny stromů a byly vidět i nějaké ty hvězdy Azerothu. Opodál se procházelo po trávě porostlé fialkami pár starých jelenů. Sachmet netrpělivě frkla, šťouchla do mě vlhkým čumákem a vyčítavě se na mě podívala svýma červenýma očkama. „Já vím Sachmet, jsme tu už dlouho, ale musíš vydržet. Teď u sebe nemám žádné maso.“ Ona se ne mne znovu podívala tím svým kočičím pohledem. Měla jsem ji tak ráda, byla mi tím nejbližším přítelem a jedinou bytostí, která mě držela v těchto dobách nad vodou a které jsem mohla věřit. „No tak dobrá. Když budeš potichoučku, můžes si ulovit támhle jednoho jelena,“ řekla jsem a pokynula hlavou. Sachmet zavrtěla ocasem a s ladností kočky jí vlastní se proplížila okolo křoví podél břehu rybníčka, který Astranaar obklopoval, a mrštně skočila po nejbližším jelenovi. Zbytek hloučku se vylekal a rozběhl se hlouběji do lesa.

        Dlouho nikdo vesničkou nešel, stráže stály na svém místě a občas se sem tam nějaká Nightelfka poškrábala na hlavě, nebo se nevkusně šťourala nudou v nose. Mezitím, co se Sachmet potichu za doprovodu šplouchání vody krmila na jelenovi, čekání a ponurá atmosféra lesa mne zavedla ke vzpomínkám na můj život před tím, než se to stalo...

II

        Není to tak dávno, co jsem se narodila na pobřeží Sunstrider Isle. Moje matka Ishtar tam byla zrovna sbírat byliny, když jsem se přihlásila o slovo. Nikdo nikde nebyl poblíž a tak jí nezbylo nic jiného, než porodit na místě. Porod pro ni byl těžký a nedlouho po něm zemřela. Proto jsem svou matku nikdy nepoznala. Můj otec, Anubis Brewett, mě nakonec pár hodin poté našel a pamatuji si, jak mi vždy říkával, že mám „tvářičku po ní“. Elfové sice zpočátku silně pochybovali, že jsem jeho dcera, jelikož jsem byla pěkně výbušné a náladové dítko (což mi zůstalo do dneška), na rozdíl od otce, který byl moudrý a vždy vše činil s rozmyslem.

        Jinak jsem prožila celkem klidné dětství v Eversong Woods a trenéři ze mě neměli dvakrát radost, jelikož jsem jim tropila samé neplechy. Ráda vzpomínám, jak jsem utekla skoro až k hranicím Ghostlands za mou starší kamarádkou. U nás ve městě mi totiž nikdo nechtěl píchnout dírky do uší, protože si to otec pojistil. Nechápala jsem, proč okolo toho dělal takový scény. A já jsem je strašně chtěla! A tak jsem dosáhla svého, jako vždycky.

        Před jedenáctou večer jsem se vyplížila ze svého pokoje a utíkla jsem do Thuron´s Livery, kde jsem si „vypůjčila“ Hawkstridera. To že jsem ještě neměla patřičný skill mi nijak nevadilo, přeci celou cestu nepoběžím po svých. Když jsem za Elisan přijela, jen se jí blýsklo v očích. „Browyn, proboha, víš že už tak z toho můžeme mít průšvih a ty mu ještě sebereš toho nejvíce růžového...“ A já jsem na ní jen hodila zářivý usměv, který mi oplatila. Elisan si pěkně nahřála jehlu z gnomích kostiček, protože ty jsou na tohle ideální, a udělala mi dvě prvotřídní dírky do uší. Já jsem si tam nacpala ty dvě perly co jsem nedávno našla ve škeblích, které jsme s Elisan byly lovit poblíž Sunsail Anchorage.

        „Tak co, jak vypadám?“ Elisan se zatvářila divně, ale to už jsem sedla na Hawka a pospíchala jsem zpátky. Přeci jenom se blížila půlnoc a to mě teta chodívala kontrolovat. Po cestě mě ale opravdu uši začaly bolet až nahoru ke špičkám a řikala jsem si, že asi něco není v pořádku. Seskočila jsem, abych se podívala do vodní hladiny a když jsem se viděla, jen jsem zaklela vzteklé „A doháje“. Uši mi pekelně natekly a tetička na to samozřejmě přišla. Musela jsem strávit pár dní na marodce, protrpět modřiny od tátova výprasku, ale náušnice mám pořád...

        Jednoho dne ke mně přišla teta, tehdy už velmi stará dáma, s velmi vážným obličejem. A to jsem věděla, že je zle. Jakmile měla své dlouhé uši sklopené směrem dozadu. Že by přišla na to, že jsme s Elisan toho firemage přivázaly kouzelným provazem do té fontánky..? Vzala si mě stranou a řekla: „Z průzkumné výpravy do toho Black Temple se nikdo nevrátil, Browyn. Ani tvůj otec ne.“ A tak jsem jako mladá přišla o oba rodiče. Zezačátku to pro mne bylo těžké, ale nikomu to moc nevyprávím. Vyrovnala jsem se s tím po svém. Naučila jsem se s tím žít. Tetička na mou výchovu ale nestačila, tak jsem byla poslána daleko na druhý kontinent do Orgrimmarského sirotčince. Ze začátku jsem se vzpouzela a nechtěla jsem pryč od Elisan, ale nakonec jsem zde byla šťastná a Elisan mě občas jezdila navštívít.

        Své dospívání jsem prožila především v pouštní vesničcce Crossroads, kde jsem také poznala Swalliena. Byl okouzlující, upravený a jeho blonďaté vlasy do kterých se opíralo silné barrenské slunce mi prostě vzaly dech. Začala jsem se s ním scházet, plnili jsme spolu výcvikové lekce a bylo nám fajn. Vlastně to bylo jedno z nejkrásnějších období v mém životě. Milovala jsem ho. Nikdy nezapomenu, jak mě požádal o ruku na lodi. Bohužel, jednoho dne, kdy byla jedna velká oslava na východním pobřeži Durotatu se tam Swallien objevil. Původně si nepřál, abych tam vůbec chodila, ale proč by ne. Nejsem přeci jeho majetek a mám svou hlavu. Dala jsem si s ním přátelskou potyčku a porazila ho. Nějak to neunesl a já o něm nějaký čas nic nevěděla. Jako by zmizel ze světa. Udělala jsem si nové přátelé a začala nabírat mnohem více zkušeností. Lepšila jsem se ve střelbě a kromě dýk jsem se učila ovládat i dvojruční zbraně. Po nějaké době se Swallien vrátil a zase jsme se scházeli a já doufala, že konečně vyhlásí datum naší svatby. Jenže Swallien mě čím dál víc ignoroval a tak jsem se uchýlila k tomu, že jsem se radši po svých misích toulala sama a nakonec se zasnoubení po dvou letech zrušilo. Sice jsme se pořád vídali a nikdy se „oficiálně“ nerozešli, ale už to nebylo ono.

III

        Když jsem potkala Starbreakera, byla jsem už zkušená lovkyně a chybělo mi jen pár těžkých zkoušek z lukostřelby. Nesnášela jsem totiž zbraně. Jsou těžké a hlasité, že by vám to vyrvalo bubínky a navíc nepřítel snadno zjistí, odkud přišla kulka. Z luku nebo kuše to udělá jen elegantní „svissstt“. A protože jsem se zpamatovávala z předešlých událostí, hrozně mi pomohlo trávit s ním čas. Stali se z nás dobří přátelé a nakonec jsme spolu chodili plnit mise težšího kalibru. Byl pro mne největší oporou a undeadem, s kterým jsem mohla zapomenout na své problémy.

        Jednoho deštivého dne jsme oba odpočívali po těžkém boji v Agmar´s Hammer. Byla tam pekelná zima a Starbreaker se ohříval u ohně a vařil dragnonblightskou polévku mezitím, co jsem se s kovářem hádala o ceně za opravu zbroje. Dnešní den nebyl vůbec příznivý. „Ale no tak, dámo, přeci mě nechcete ožebračit. To necítíte tu děsnou zimu? Víte co to je udržovat oheň a pracovat v takovém mrazu?“ a nepřestával mluvit. Byla jsem tak vyčerpaná a oslabená neomocí, že už jsem neměla sílu a jen jsem řekla „Dobře, tak tedy 60 zlatých,“ a svezla jsem se na zem vedle Starbreakera. „Ten Dreadtalon nám dal nějak zabrat...“ Starbreaker jenom zamručel. Když v tu chvíli jsem cítila, jak mnou prolétla ostrá bolest a já se nemohla ani hnout. Někdo před nás dopadl z nebe. „Aliance!!“ zařval jeden ze stráží, ale to už jsem viděla, jak CrazyJulia zasadila poslední ránu Starbreakerovi. Bylo to jako ve zpomaleném filmu... To přeci nemůže být pravda! „Starbreakere!!“ křičela jsem a oči plné slz. Křičela jsem do ochrapteni a cloumala s ním, ale on ležel mrtvý na zemi. Kapičky slz mi mrzly na tvářích a jeho tělo rychle chladlo. Byla to strašná bolest, bodala víc než ten mráz.

        Popadl mě vztek. Vím, že jsem byla oslabená nemocí a Julia byla mnohem silnější, přesto jsem se jí snažila pronásledovat. Jenže ta mágská mrcha s ledovým srdcem mi prostě hodila polymorph a já jen cítila, jak se mi objevily další dvě nohy. Nemohla jsem nic dělat. Vůbe nic. Utekla a mnou cloumal takový vztek a bezmocnost, že už jsem nemohla dál. Ze Sachmet byl jen kus rampouchu. Stála jsem, dívala se do dálky a po těle jsem měla zbytky jinovatky.

IV

        Když v tom mě ze vzpomínek na ten strašný den vytrhl nějaký zvuk a také Sachmet, která se přestala drbat za uchem a zpozorněla. Po příjezdové cetě do Astranaaru se na tygrovi hnala postava zahalená v plášti. Věděla jsem, že se dřív či později objeví. Jak jsem si zjistila, pravielně si sem jezdívala tajně po nocích užívat místních nabídek pro osamělé „dušičky“. Musela jsem se vším zapřením udržet večeři v žaludku. Ta její „dušička“ je černá jak její vlasy. Pro štěstí jsem vztáhla ruku ke svému náhrdelníku s forst rezistencí a vystřelila první šíp. Trefila jsem se přesně tak, jak jsem chtěla. Její tělo ochablo a zpomalilo její jízdu. Nekolika dalšími šípy, které proletěly s výhružným svistem kolem její hlavy, jsem jí bravurně přišpendlila za plášť a jiné kusy oblečení ke kmenu silného stromu. Vše proběhlo zatím v tichosti a Sachmet už vrčela Julce pod nohama. „Hm, to je mi ale překvapení.. Co bys ráda Browyn?“ posměšne na mě štěkla. Musela jsem se ovládat, abych jí nezabodla dýku hned do srdce a mohla jsem z ní vytáhnou pár dalších informací. Popravdě jsem měla srdce až v krku. Jednak proto, že jsem si tenhle okamžik přehrávala každou noc v hlavě a nadruhou stranu proto, že jsem opravdu měla strach. Julka byla opravdu silná a stálo mě veškeré úsilí a dlouhoměsíční dřinu, než jsem se dostala do takové kondice, abych se jí mohla postavit tváří v tvář. Držela jsem ji pod krkem a cítila jsem, jak mi pomalu, ale jistě omrzají konečky prstů. Musím jednat rychle, než přijdou posily. „Proč?“ řekla jsem s největší sebekontrolou, jakou jsem dokázala v té chvíli vynaložit. „Protože se mi prostě chtělo,“ smála se mi dál a pak zařvala o pomoc. To už musel někdo slyšet a já musela prohodit ruce, protože mi pravačka celá omrzla. „Tomu nevěřím! Nechala jsi mě žít! Proč bys to dělala, proč si mě nezabila taky. Zabiješ každého koho potkáš. Vůbec nechápu co jsi tam dělala a kdo ti to řekl kde jsme!?“ už jsem křičela, stejně nezbývalo moc času, než se stráže přiřítí. Zabodla jsem vzteky Julce šíp do zápěstí a slyšela jsem, jak už za mnou běží stráže. V rameni jsem ucítila ostrou bolest. Zasáhl mě šíp. Druhou ránu mi zasadila stráž svým mečem do stehna a do lýtka. Začala jsem ztrácet vědomí, teklo mi moc krve. Už jsem byla smířená s tím, že zemřu. Třeba na mne bude nahoře někde čekat... Když v tom se nademnou sklonila CrazyJulia. Poněkud bledá, ale stále s povýšeneckým výrazem. „Zabila jsem ho, protože mi bylo zaplaceno. Bohužel, součástí smlouvy bylo, že musíš přežít. Jinak bych tě roznesla po celým lese ty mrňavá bloodelfko!!“ zavřískala. Nechápala jsem.. „Jak zaplaceno?“ šeptala jsem vysílená. „Poslal mě Swallien“ řekla jedovatě a ještě mě nakopla do žeber, než se otočila k odchodu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Swallien.. otočila jsem hlavu ke stromu, kde byly zbytky Juliina oblečení a ke kmeni byla pro změnu připíchnutá Sachmet.

V

        Od té doby, co jsem se dozvěděla, proč mi CrazyJulia zabila nejbližšího přítele Starebreakera jsem se všeho zřekla. Ta zrada, ta objednaná vražda mě silně zasáhla. O to víc, že já jsem přežila. Tak to bylo přeci součástí úkolu...

        V hlubokém žalu a s těžkým srdcem jsem opustila rodnou vesničku, kde býval můj domov a začala jsem se sama potulovat po světě. Po dobré válečnici a spravdlivé guildmasterce se slehla zem. Bez domova a hlavně daleko pryč od něj... Měla jsem si dávat pozor... Všichi říkají, že jsou to sebestřední sobci. A když z něj nemáte teplouše, nenechá nikoho na vás ani šáhnout... To, že si vás okroužkoval, ale nikdy se neměl ke sňatku mu nic neříkalo... „Ti proradní paladinové!!!“ Řvala jsem na celý Feralas v odlehlém koutku lesa. Už mi bylo dobře. Při rozbřesku mě našel v Ashenvale náš starý shaman a léčitel Nightwish, takže jsem se vzpamatovala celkem rychle. Zbylo mi jen pár jizev. Ty ale neznamenaly nic ve srovnání s tím, jaká mi zůstala v srdci. Nevěděla jsem co dělat dál a kam jít. Swalleina jsem už nechtěla nikdy v životě vidět. Sachmet vedle mě opět věrně seděla a jen útrpně přitáhla uši když jsem křičela a vztekle kopala do stromu opodál. Už ani zabíjení Aliance a stavění Orgrimmarských bannerů ve Stormwindu mi nedělalo radost. Nic mě netěšilo.

        Jak jsem se poslední dobou toulala po světě, narazila jsem jednoho dne na pěkné kvítko. Zrovna dnes se konaly trhy v Booty Bay a já jsem si dala předsevzetí, že musím dostat Banana Charm, na který jsem viděla reklamu. Sachmet jsem radši nechala v místní krčmě, kde jsem se výjimečně nechala ubytovat. Obyčejně jsem poslední dobou spávala pod širým nebem. Jak jsem se snažila protlačit velmi natěsnaným davem k prodejci, ucítila jsem, jak se mi na zadek někdo lepí, ale nevšímala jsem si toho. Ale když už to trvalo delší dobu, začala jsem dostávat jiné myšlenky.. dlouho jsem neměla v posteli pořádnýho chlapa. Začala jsem se na ty doteky soustředit, byly až nějak moc osobní. A pak mi došlo o co jde! Prudce jsem se otočila, střelila tomu bídníkovi jednu dezorientačku, ale byla jsem unavená po cestě. Byl lepší a rychlejší. Proradná roguna! „Tys mě chtěl okrást, ty šmejde!“ začala jsem. Ale on mi dal ruku před pusu a držel mi ruce za zády, takže jsem na něj neviděla a pošeptal mi: „Nedělej scény andílku, nebo to bude ještě horší.“ Parkrát jsem se zacukala, kopla ho patou do nohy a do holeně, ale neměla jsem šanci. Normálně by se mi tahle hra líbila, občas to praktikuju v ložnici, ale dnes mi to nepřišlo vůbec vtipné. Nechal mě, ať se vyvztekám, odtáhl mě kousek pryč od davu a pak mě konečně pustil.

        „Jsem Annihilator Sunstrike,“ a obdařil mě zářivým úsměvem doprovázený úšklebkem a napřáhnutím ruky. S nakrčeným obočím jsem si ho změřila pohledem. Znala jsem o něm jen pár věcí z doslechu, ještě když jsem bývala malé štěně, pobíhala jsem v ruinách Silvermoonu a trénovala si míření na levý spánek. Prý je to syn Keynena Sunstrika a bojoval proti legiím Pohromy. Byla jsem sice menší, ale tu dobu si pamatuji. Nebylo to nic veselého. Jenže jsem pak už byla z Eversong Woods pryč v Orgrimmaru...

Taky jsem se doslechla, že musel zabít svého blízkého přítele, jelikož zradil naši rasu. Nicméně takhle jsem si toho muže činu opravdu nepředstavovala. Vypadal jako vyzáblý mladý ucho. Má být přece starší než já! Moje ženské sebevědomí dsotalo trochu na frak a obočí se mi spojilo do ještě ostřejší linky. „To by mohl říct každý..“ Řekla jsem to ale jen z trucu. Dneska nemám hašteřivou náladu; a přijmula jsem jeho nataženou paži. „Já jsem Browyn Brewett.“ „Olouvám se ti, jen jsem se cvičil, dlouho jsem to nedělal..“ Viděla jsem jak se mu taky převaluje něco v hlavě ve smyslu, že neměl zbytečně dlouho zůstávat na mě nalapenej...

        Nakonec mi sám a dobrovolně koupil Bannana charm jako omluvu a zašli jsme si do Booty Bayské krčmy, kde jsem si povídali až do svítání své příběhy. Po dluhé době jsem si opět někoho připustila k tělu. A přece jenom ...i když se říká, že jsou roguny podlý.. kdoví. I kdyby měl skončit jen v mojí posteli... Scházeli jsme se častěji, než bylo dle mého názoru zdrávo. Bála jsem se, že na mě ušije nějakou boudu. Jenže pak jsme spolu seděli na jednom z létajících ostrůvků v Nagrandu a on se na mě otočil.

„Browyn?“

„Hm?“ odpověděla jsem mu s pusou plnou čokoládových vajíček. Sachmet bezostyšně loudila a tak jsem jí jedno taky hodila.

„Nechtěla bys nějaký domov zase? Totiž.. myslel jsem, jestli bys nechtěla jít na čas k nám?“

To jsem vážně nečekala a vykulila jsem na něj oči a zadusila se jedním vajíčkem. A on se začal smát svým typickým smíchem. „No já nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Dej mi 18 dní narozmyšlenou“.

        Nikdy jsem se nedozvěděla, na co těch 18 dní Annihilator mysel. Řádně jsem se mu vyhýbala o to především zezačátku. Byl to můj dobrý přítel, ale ta nabídka mě vyděsila. Znamenalo by to spoustu věcí... Nicméně uvidím, co mě tam čeká.