"Život nemusí být tak nutně ideální jak nás učí ve škole. Snažil jsem se ozhodovat správně a přece jen mi nebylo dopřáno mít klidný život. Prostě jsem jen narazil na někoho silnějšího, kdo se choval nesprávně a snažil se mu postavit. Za to jsem zaplatil svým životem. Člověk musí mít neskutečnou kliku aby mu někdo nezničil jeho život. Může jim proplouvat pomocí lží a doufat že se do nich nezaplete a neskončí nakonec jako vyvrhel. Všichni chtěli slávu a moc, všichni za ni zaplatili. Od slepých, fanatických křižáků, přes orky posedlý Calliem až po mne s Tasadarem. Já měl takhle docela ještě štěstí, měl jsem neskutečnou kliku že si na mne někdo nepočíhal a nerozmázl mne, tak jako jsem udělal já Tasadarovi. Když nakonec vše selže a vy jste ztraceni, musíte doufat ve své přátele a držet se svých zásad i v nejhorších chvílích. Já jsem to docela zkurvil a v těchto případech nachází čas pro vaše přátele, aby vám pomohli držet vás nad hladinou aby jste se neutopil. Ale dost kecání, pojďme to dokončit".
Ta bolest byla příšerná. Bylo to jako by vám rvali z těla vnitřnosti bez jakékoliv narkózy. Nekromant, kterého Kel´thuzad pověřil udělat tu práci se nijak s mrtvým elfem nepáral. Když už chce Král Lichů mít takového válečníka tak je nehodlá zklamat. Začal rvát podstatu Annihilatorovi existence, začal ničit pomocí magie jeho smrtelné tělo, aby ho transformoval do nemrtvého služebníka jeho příkazů. Z Annihilatora pomalu mizela zdravá barva a byl nepřirozeně bledý. Jeho oči postrádali zorničky a svítily stříbrně. Nekromant dodělal temný rituál a postavil se k tělu ležícímu na stole. "Slyšíš mne, červe?". Elf se posadil a přikývl. "Tvá mysl i duše je nyní jenom moje. Budeš dělat cokoliv ti nakážu, rozumíš?". Elf přikývl a uklonil se nekromantovi. "Jsem pouze vaším služebníkem". Zpoza jeskyně se pohnul stín. Nekromant se usmíval, ale najednou mu úsměv ztuhnul a on se svalil mrtev na zem. Annihilatora chytil záchvat vzteku, popadl meč, ale postava mu ho rychle vykopla z rukou. "Annihilatore, teď mne poslouchej", namířil na Annihilatorovu hruď svoji dýku. "Víš jaký jsi byl dříve?". Annihilator se zamyslel a zakroutil zmateně hlavou. "Já jsem Bloodrayne, tvuj přítel. Společně jsme bojovali, učil jsem tě. Byl jsi hrdinou Hordy a měl jsi tam své přátele". "Lžeš!", vyjekl elf a znovu ho chytil záchvat vzteku. Bloodrayne mu spoutal ruce. "Teď poslouchej, přesvědčím tě", vytáhl z batohu starý obraz jeho s Nyáré. "To jsi ty, vždycky jsi měl tu holku rád. Dělal jsi pro ni vše. Ale abych tě přesvědčil blíže", vytáhl z batůžku zrcadlo a podal ho Annihilatorovi aby srovnal svůj obličej s obrazem. Annihilator jen vydechl nadšením. Bloodrayne mu podal cár papíru kde psal včera svůj plán. Ano souhlasilo to všechno. Annihilator požadoval po Bloodraynovi aby mu povídal o jeho minulosti. "Nejprve se musíme dostat odsud. Jsem domluvený s Thrallem, vrátili jsme ti paměť a zajal jsem tě. Budeš znovu součást Hordy, Anni", Bloodrayne se zarazil. "Jsi pro Azeroth a tedy i pro Pohromu mrtvej. Nikdo neví kam se podělo tvé tělo. Neměl by jsi být pořád Annihilator. Tímto tě křtím na Soulreapera", zasmál se Bloodrayne. Dostali se k Orgrimmaru, kde už byl nachystaný pohřeb. Jen on a Bloodrayne vědí, že v rakvi není žádné tělo. Jen oni vědí pravdu a nikdo jiný ji nemusí znát...aspoň zatím. Na pohřbu byla i Eskarina co se dostávala z napadení i Bezejmenný, kterého zavolali z Arathi do Orgrimmaru. Thrall povídal dojímavý příběh a elfím hrdinovi, o jeho složitém životě a jak se s ním hrdinsky vypořádal. "To mluví o mne?", zeptal se Soulreaper. Bloodrayne jen potichu přikývl "Aspoň víš, jaký jsi byl", ukázal na elfku plačící nad jeho rakví. "Jmenuje se Nyáré". Soulreaper se usmál. Po vypočítání všem im memoriam ocenění a poct co se mu dostalo, poté co se rakev dostala do země a lidé se pomalu rozcházeli se vydal za elfkou. "Upřímnou soustrast, Nyáré", položil ji ruku na rameno. Ta se jen překvapeně otočila a upřela mokré oči na temného rytíře. Dívala se zmateně, skoro tomu nechtěla věřit a obejmula Soulreapera.
—————